Střípky z historie sušické radnice

Od první třetiny 14. století bylo město Sušice spravováno městskou radou, která byla složena z konšelů, purkmistra a jednoho městského písaře. Konšelů bylo zpravidla 12 a ve funkci purkmistra se střídali po měsíci. Purkmistr míval po dobu svého funkčního období na starost městskou pečetˇ a ve starších dobách mu při její ztrátě šlo o hrdlo. Tak jako v jiných městech i zde se o správu města dělil s městskou radou královský rychtář, jehož úřad byl až do roku 1402 dědičný. Rychtář byl vlastně zástupcem krále ve městě pro věci soudní a pro vybírání různých daní a poplatků. Městská rada, skládající se ze zástupců měšťanů, vznikla jako výsledek snahy po vlastní samosprávě, jako výsledek snahy po vytvoření instituce, která by vyšla z činnosti města a ne panovníka a která by vykonávala správu v zájmu měšťanstva a hájila zároveň jeho zájmy proti králi.

Výrazem určitého stupně emancipace městské rady na panovníkovi a jeho přímém zástupci – rychtářovi byla ve středověkých Čechách i stavba radnice – rathausu. Panovník povolení k výstavbě radnice poskytoval obcím postupně a zpravidla za tučné odstupné. Můžeme říci, že v poměrně nezámožné a do jisté míry i nevýznamné Sušici lze existenci radnice předpokládat až v době pohusitské.

Roku 1464 postihl město požár tak rozsáhlý, že na znovuzřízení veřejných budov městu přispěla i řada okolních vsí a dvorů. Byla postavena například nová kostelní věž, vybudován nový pranýř, znovuzřízena předměstská brána k Hrádku , opraveny zámky od bran a pořízeny nové zvony. Zároveň byl zakoupen i nový věžní orloj, který zhotovil jakýsi Ostrožník. Víc informací o tomto orloji se v městských knihách nedochovalo. Je to však první zmínka o městských hodinách v Sušici a můžeme jen předpokládat, že byly umístěny na věži tehdejší radnice. Tento „orloj“ byl patrně zničen opět při některém dalším požáru města v letech 1544 – 1554. Potom již město nenechalo udělat orloj, ale pouze hodiny. Na nejstarším známém vyobrazení města Sušice z roku 1569 jsou zřetelné dvě věže. Je pravděpodobné, že jedna z nich patřila rathausu a že právě na ní snad byly městské hodiny umístěny.

Další zmínka o městských hodinách je až z roku 1660, kdy si na ně stěžoval kapucínský kvardián. Uváděl, že jsou velice pokažené a že se “ nemůže s panem děkanem dohodnout na službách božích“. V červnu roku 1660 přišel na děkanství hodinář z Třeboně a nabídl městu nové hodiny na prodej. Po jednání a smlouvání přislíbil hodinář, že hodiny dodá a na věž zasadí za 125 kop a sud piva. Páni radní v čele s purkmistrem Gotfriedem Kubátem se usnesli : „poněvadž hodiny jsou již staré, opotřebované a dokonce porouchané, takže často se strhnou, čtvrti a hodiny bijí tak, že se tomu přespolní lidé vysmívají, povoluje se hodiny nové zakoupiti…“ Dále bylo usneseno, že číslice budou namalovány červenou barvou, protože na zlato obec nemá peníze. Hodiny měly mít tabule s ručičkami na všech čtyřech stranách. Malíř však namaloval jen dva ciferníky – jeden směrem na rynk a druhý směrem k dolejší ( Pražské ) bráně. Z toho je jasné, že tyto hodiny byly již zcela jistě na věži radnice, která stála na náměstí.

Je těžké také určit, kde vlastně původní radnice přesně stávala a zda byla vždy ve stejných místech, jako je dnes. Na to existuje několik teorií. Jedna vychází z toho, že uprostřed náměstí býval blok několika domů a jedním z nich byla vždy radnice. Jiný názor předpokládá existenci staré radnici v místech domu čp. 7 na západní straně náměstí. Také budova, kde dnes sídlí muzeum, bývá v některých pramenech označována jako rathaus.

Pravděpodobně po požáru města v roce 1592, kdy město zcela vyhořelo, byla vhodná doba k výstavbě nové renesanční radnice, která by definitivně zaujala centrální místo uprostřed náměstí. I přes časté a ničivé požáry toto období bylo dobou největší prosperity města a tak koncem 16. století vystavěla obec uprostřed náměstí novou výstavnou radnici s věží, na jejíž výšku podle historika a bývalého ředitele muzea Vladimíra Holého prý skládali současní básníci oslavné básně. Tento slavný rathaus byl zničen, jak jinak, než opět požárem města v roce 1707.

V historii Sušice je zaznamenána celá řada požárů, které ve městě napáchaly větší či menší škody. Všechny však byly překonány katastrofálním ohněm, který vypukl 20. června 1707 mezi druhou a třetí hodinou odpolední v domě měšťana Václava Wiesenbergera. Požár se během půlhodiny rozšířil jak po vnitřním městě, tak i po obou předměstích. Zahynulo při něm přes 30 osob a zničena byla řada budov: kostel sv.Václava, kostel sv. Matky Boží, děkanství, špitál, 128 domů ve městě, deset dvorců, 28 chalup na předměstích, obecní mlýn a také radnice. Celkové škody byly vyčísleny částkou 157 670 zlatých a byly napravovány několik desetiletí. Pochopit celkový rozsah požáru nám pomůže následující srovnání – v druhé polovině 16. století bylo v celé Sušici včetně předměstí 256 domů, dvorců a předměstských chalup. Do požáru v roce 1707 sice mohl jejich počet ještě trochu vzrůst, ale i tak je zřejmé, že při tomto požáru vyhořely téměř všechny budovy vnitřního města. Při požáru radnice shořel téměř celý městský archiv, což mělo a má pro poznání dějin i místopisu staré Sušice nedozírné následky. Také z městských knih se dochovalo pouze několik svazků.Požár z roku 1707 je však také prvním konkrétním datem, po němž již lze naprosto jednoznačně umístit stavbu sušické radnice doprostřed náměstí. V letech 1720 – 1722 podle údajů z městské trhové knihy obec postupně skoupila tři soukromé domy – dům Pretlíkovských dědiců, dům manželů Willových zvaný „starý rathaus“, místo před domem Františka Tobla a nakonec dům Wolfganga Jefikovského. Tyto domy zbořila a na jejich místě postavila v následujících letech novou a podstatně větší radnici. Kdy přesně byla stavba této nové radnice dokončena, není známo. Ze skromných údajů se dále dozvídáme například, že roku 1764 byla stará vížka na radnici natolik zchátralá, že magistrát začal pomýšlet na stavbu nové. Stavba byla dokončena v roce 1766. Během ní byly vyčištěny a seřízeny věžní hodiny, byl vymalován nový ciferník a pozlaceny hodinové ručičky.

V roce 1833 se na radnici nacházely dvě sýpky na kontribuční obilí z nichž jedna byla na půdě a ve druhém patře radnice byly dva třípokojové nájemní byty. Podle popisu z roku 1850 byla v přízemí umístěna kancelář berního úřadu, archív, úřad pozemkových knih, byt, vězení a v prvním patře obchodní místnosti a kanceláře. Podle údajů v Josefském katastru z roku 1788 se v radnici nacházel také solní sklad, který tam byl zřízen již v době výstavby radnice ve dvacátých letech 18. století. Na severní straně sousedila radnice s budovou masných krámů, které shořely při posledním požáru města v roce 1833. Společně s nimi zničil požár i další dva domy, které se nacházely uprostřed severní části náměstí.

Radnice v podobě, kterou získala po roce 1722, existovala bez větších změn až do radikální přestavby v letech
1850 – 1851, kdy získala prakticky svou dnešní podobu.

Značný vliv na osud sušické radnice měly správní reformy. Zrušení staré městské samosprávy v roce 1788 spolu s úřadem královského rychtáře a jejich nahrazení magistrátem, nepřineslo ve způsobu využití objektu žádné změny.
I nadále zde sídlili státem jmenovaní radní a obecní reprezentace, zůstal zde i nadále solní sklad a snad i další úřady, jako například městský soud. Zrušení patrimoniálního zřízení a jeho nahrazení systémem nových úřadů politické, soudní a finanční správy však mělo přímo fatální vliv na stavební podstatu radnice a její architektonickou cenu. Městská samospráva měla eminentní zájem kvůli dalšímu rozvoji a prosperitě obce, aby se Sušice stala sídlem co možná největšího počtu nových státních úřadů a proto v dubnu roku 1850 nabídla radnici jakožto nejhonosnější městskou veřejnou budovu za sídlo okresního soudu a podkrajského úřadu. Dokonce se rozhodla budovu přestavět, zmodernizovat a rozšířit. Radikální přestavba radnice byla dokončena v roce 1851, kolaudace proběhla 9. července. Do nově přestavěné radnice se nastěhovaly státní úřady: podkrajský úřad ( nahrazený později okresním úřadem a okresním hejtmanstvím ), okresní soud, státní zastupitelství a berní úřad. V roce 1850 bylo v severním křídle radnice zbudováno také vězení pro potřeby okresního soudu. Městský purkmistrovský úřad byl nejprve přestěhován do domu čp. 6 na západní straně náměstí, ale v šedesátých letech 19. století se vrátil i on do budovy radnice, takže kromě okresního úřadu a okresního soudu zde sídlily ještě úřady berní a listovní, purkmistrovský a městský důchodenský úřad

Další stavební změny přišly až těsně před rokem 1900. Namísto vězeňských kobek v prvním patře byly přestavěné prostory pronajaty městské spořitelně, v druhém patře vznikla zasedací síň obecního zastupitelstva a do dalších uvolněných prostor se později nastěhovalo i krátce před tím založené městské muzeum. Muzeum původně sídlilo v přízemí v místnosti, kterou předtím využívala občanská záložna a později spořitelna. V roce 1895 však byla tato místnost pronajata bernímu úřadu a muzeum se přestěhovalo do třetího patra do místností bývalých vězeňských separací.

Na konci 20. let 20. století sídlily v prvním patře radnice městské úřady a okresní soud, ve druhém patře městské úřady a okresní úřad a ve třetím patře městské muzeum. Ve třicátých letech byl připravován projekt nové přestavby radnice, kterým se jí měl pravděpodobně vrátit historizující vzhled. V roce 1935 byl dokonce předložen projekt na přestavbu od architektů Freiwalda a Böhma, ale události následujících let odsunuly tento záměr zcela stranou. Také návrh na zřízení ústředního topení byl v roce 1941 odložen na pozdější dobu. Realizován byl teprve v roce 1948.

Roku 1942 byly zrekvírovány dva cimbály od věžních hodin. Podle dochovaného popisu byl jeden z roku 1802, vážil 288 kg a měl průměr 90 cm. Druhý cimbál byl také z roku 1802, vážil 169 kg a měl průměr 70 cm. Oba cimbály měly na horním okraji umělecký reliéf a korunu tvořenou čtyřmi uchy s reliéfy lidských hlav a oba pocházely ze zvonařské dílny Josefa Pernera v Českých Budějovicích.

Po druhé světové válce v budově radnice tehdejší režim i nadále zachoval vězení, které roku 1591 prošlo adaptací. Ještě v letech 1954 a 1956 trvalo vnitro na zachování zdi, která na malém dvoře v areálu radnice oddělovala vězeňský dvorek. Vězení byl zrušeno před rokem 1958 a z bývalých kobek byly zřízeny kanceláře.

Radnice – rathaus – byla vždy hlavním centrem správy města, ale centrem skutečného života byl především rynk – náměstí. Připomeňme si proto také několik zajímavostí, které se k tomuto místu v bezprostředním okolí radnice vztahují.

Sušice měla především výhodnou polohu na obchodní stezce. Čilý obchodní ruch, který zde díky tomu vládl se soustřeďoval právě na rynku, kde se konaly trhy. Již král Václav IV. potvrdil městu v roce 1406 privilegium na jeden týdenní výroční trh ve svátek Nanebevzetí P. Marie. Kromě něj se pořádaly ve městě i další výroční trhy – v pondělí po Třech králích, v pondělí v druhém týdnu postním, v úterý Svatodušní, na sv. Rocha, na sv. Františka Serafinského. Každé pondělí od Květné neděle až do sv. Martina se konaly ve městě dobytčí trhy a obyčejné trhy na obilí, zeleninu a dříví byly každé pondělí a pátek.

Významnou památkou na sušickém náměstí je i kašna. Málokdo ovšem ví, že kašny na rynku stávaly kdysi dvě. První zmínka o kašnách v Sušici je z roku 1580 a byly to kašny původně dřevěné, v roce 1638 byli ustanoveni „dohližitelé“ k hořejší a dolejší kašně na rynku. Kašna před radnicí je nejstarší. Její současný vzhled je z roku 1738. Po určitou dobu byla chráněna bedněním (domečkem) a počátkem 50. let 20. století krátce sloužila jako základ pro pomník s hvězdou. Nedaleko této kašny se v dláždění nachází také pověstmi opředený kámen.Podle jedné z verzí zámecký pán z nedalekých Volšov pospíchal do Sušice na námluvy tak, že téměř uštval koně. Když na náměstí v Sušici zpomalil, unavený kůň škobrtl o vyčnívající kámen. Jeho pán si při nečekaném pádu z koně srazil vaz a na místě zemřel. Duch nešťastné oběti prý dokonce ve městě několik měsíců strašil.

Budova sušické radnice dnes jako samostatný objekt tvoří výraznou a vlastně téměř jedinou dominantu sušického náměstí. Ale vždy tomu tak nebylo. Prostor za radnicí na severní straně náměstí míval zcela jiný vzhled. Radnice zde sousedila s jatky a budovami masných krámů, které shořely při posledním požáru města v roce 1833. Společně s nimi zničil požár i další dva domy, které se nacházely uprostřed severní části náměstí. Roku 1838 koupil jeden z vyhořelých domů Ondřej Scheinost a o rok později zde zahájil se souhlasem magistrátu výrobu zápalek Ondřejův bratr Vojtěch. Po roce se Vojtěch Scheinost odstěhoval a město objekt koupilo a zbouralo. Nedaleko tohoto domu stávala druhá dřevěná kašna, kterou obec nechala zbořil v roce 1867. Na jejím místě byla postavena kameníkem Vavřincem Jandou ze Zavlekova nová kamenná kašna. V souvislosti se stavbou městského vodovodu v roce 1889 byla tato kašna rozebrána a na jejím místě byla postavena opět kašna nová, obedněná vyřezávaným poklopem ( domečkem ). Bednění z kašny bylo kvůli chatrnosti odstraněno po první světové válce, kdy doslova hrozilo zřícením. Kamenná kašna samotná byla rozebrána počátkem 30 let a přemístěna na Jiráskovo náměstí ( do parku před Základní školou TGM ).

Vraťme se však zpět do budovy radnice – až budeme procházet vestibulem, všimněme si kamenné desky s latinským nápisem. Český překlad latinského textu zní: „Roku 1322 Jan První, český a polský král a kníže lucemburský, syn Jindřicha, císaře římského, vzorného křesťana, tuto obec dal obehnati hradbou; kteréhožto vznešeného krále a jeho potomků věčná památka budiž na nebesích. Amen. “ Deska, němý svědek pro město tak významné události, jakou stavba hradeb bezesporu byla, byla vsazená původně do jedné z městských bran. Po jejich zboření v polovině 19. století byla deska zazděna do vestibulu sušické radnice a dodnes patří k nejstarším historickým památkám Sušice.

V minulé části jsme se prošli v bezprostředním okolí radnice. Dnes se vrátíme zpět o „nakoukneme“ do minulosti úřednických kanceláří. Již v první části Střípků bylo uvedeno, že Sušice byla spravována městskou radou, která byla složena z konšelů, purkmistra a jednoho městského písaře. Konšelů bylo zpravidla 12 a ve funkci purkmistra se střídali po měsíci. V čele konšelů stával konšel první, který se nazýval primátor nebo primas. Primátorství bylo funkcí doživotní, ale i primátor musel, když na něj přišla řada, vykonávat purkmistrovský úřad, proto můžeme ve starých zápisech občas číst : „za primasa a purkmistra ..“. Kromě konšelů se na správě města podílelo také 12 obecních starších. Mimo konšele a obecní starší byli ve městě ještě rychtáři a to tzv. městský pro vnitřní město a předměstští, jak již název napovídá, pro předměstí. K nim ještě od roku 1547 přibyl rychtář císařský. Bez něho se nesměla konat žádná obecní schůze a měl moc vetovat každé usnesení, které by podle jeho názoru mohlo poškodit císařskou moc. Jména konšelů, radních a rychtářů známe až od roku 1584 a již tehdy se zde objevila jména, z nichž řadu známe v Sušici dodnes: Maršát, Gregoriades, Rendl,Lysandr, Kabát, Voprcha, Patlejch, Šperl, Skala aj.

Všichni členové městského zastupitelstva byli dále pověřováni nejrůznějšími úkoly a úřady a jejich povinností bylo dohlížet na to, aby byl všude pořádek, aby se dodržovaly zákony a obec nebyla nikde poškozována. V roce 1638 tak byli voleni například cechmistři řezničtí, sladovničtí, pekařství, soukeničtí, kovářští, hrnčířští a řada dalších. Kromě nich byli voleni další úředníci: úředníci k dohledu nad vězni a pekaři (bezesporu zajímavé spojení), ke kašnám na rynku, ke kašně hořejší a dolejší, k vybírání z míst při trhu, úředníci nad cihelnou, dohled k hnojům, k vybírání plaveného dříví, k branám atd. Celkem bylo v tomto roce takových úřadů 49. U dohlížitelů k branám je připojena zajímavá zmínka o tom, že u tzv. německé a dolejší brány se na noc mají vždy zvedat mosty. V roce 1659 byl zase ustanoven zvláštní dozor nad uzdařem, sedláři a jircháři, aby „mimo slušnost potřebného lidu nepřetahovali.“ Také pomocníci na zvonění proti mračnům byli posíleni o dvě osoby.

Purkmistr míval po dobu svého funkčního období na starost městskou pečetˇ a ve starších dobách mu při její ztrátě šlo o hrdlo. Nejstarší zmínku o sušické pečeti máme z roku 1290. Nejstarší dochovaná pečeť je z roku 1363. Na kulaté pečeti o průměru 50 mm byly vyobrazené městské hradby se třemi věžemi. Krásná gotická pečeť byla používána až do konce 17. století, přestože město mělo v té době již pečetidla jiná a její bronzový typář se dochoval dodnes. Pečetní obraz se stal také pravděpodobně předobrazem městského znaku, který prošel během staletí celou řadou větších či menších úprav. Počátkem 18. století například se nad prostřední věží ve znaku objevil černý dvouhlavý orel, který měl symbolizovat příslušnost města k habsburské koruně. Obdobný dvouhlavý orel, ovšem daleko větší a plechový, byl desítky let umístěn na samé špici věže sušické radnice. Odstraněn byl po skončení první světové války a dnes je vystaven v Muzeu Šumavy.

© Zdeňka Řezníčková