Sušice a Husité

Husitství

Od roku 1310 do roku 1420 v podstatě nevstoupil do Čech cizí voják. Doba husitská tento stav zásadně změnila a území západních Čech se na podzim roku 1420 stalo velkým bojištěm.
Církev v tomto období nabyla nebývalého postavení a majetku. I na Sušicku měla značný majetek. Vedle nejstarší državy břevnovského kláštera, jejímž středem byly Nezamyslice a patřily k ní Hydčice, Hejná, Hliněný Újezd, Domoraz, Kalenice, část Kejnic, Krejnice, Škudra, Zvotoky, Žihobce, Žichovice, Volšovy, Dolní Staňkov a část Podmokel. V polovině 12. století získal klášter doksanský újezd zbynický. Bavorskéhý klášter ve Windberku vlastnil Albrechtice, Milčice, Janovice a Vojetice. Ve 14. století křižovníci od božího hrobu v Praze získali Velký Bor u Horažďovic a na Sušicku Žikov, Prosiměřice ( zaniklé ), Posobice, Částkov, Mochov, Krušce, Libětice, Pích, Zbraslav, Kochánov a Nuzerov. Značná část bývalého okresu tedy patřila církvi a její majetek se dále rozmnožoval zbožnými odkazy. Například, když byl v roce 1372 zřízen na sušickém předměstí špitál pražských křižovníků, věnovali mu sušičtí měšťané dvůr v Dobršíně, mlýn a pole.
Velké příjmy plynoucí z církevních úřadů vedly některé vlivné jedince k tomu, aby si opatřili i několik církevních úřadů. Například kněz Jakub ze Sušice byl mistrem svobodných umění, veřejným notářem, advokátem pražské konzistoře, papežským komořím, apoštolským výběrčím ve městě a v diecézi pražské, kanovníkem olomouckým, proboštem kostela sv. Jiljí v Praze. Není proto divu, že bohatství církve vzbuzovalo závist a pohoršení. Všechna nespokojenost a rozpory ve společnosti nakonec vyústily na konci 14. a počátkem 15. století v ostrou kritiku nejrůznějších zlořádů v církvi i mimo ní. Bylo to období rozhodujích vystoupení profesora a rektora pražské univerzity Jana Husa, vůdčí osobnosti první vlny evropské reformace, člověka, který výdobytky svého ducha a osobní statečností překročil své lidské rozměry. V západních Čechách to byla především Plzeň a pošumavská města, kde se formovaly síly, které usilovaly o uskutečnění Husových myšlenek. Na sušickou radnici si chodili stěžovat farář a kněží na rostoucí neposlušnost a šíření kacířských myšlenek. Mezi řemeslníky to vřelo, chudina dělala výtržnosti a pokora poddaných mizela jak pára nad hrncem. Nastávající výbušnou situaci v Čechách rozhodně nemohla uklidnit Husova smrt v plamenech, jak se mylně domnívali představitelé koncilu v Kostnici. Již tehdy asi působil v Sušici kazatel Havel, který později roku 1423 vystupuje jako táborský kněz v hádání na Konopišti. Na jeho kázání se hrnuly zástupy, protože kritizoval nepravosti a mluvil o spravedlivějším světě.
Na druhé straně stál Jan z Rýzmberka, kterému patřil hrad Rabí. Hrad se stával útočištěm postrašených kněží a hlavně břevnovských benediktýnů z nedalekých Nezamyslic. Ale i na straně husitů stálo mnoho českých pánů – například Jan z Hradce, majitel nedalekých Velhartic. Jeho syn Mehnart, majitel nedalekých Horažďovic byl naopak velkým odpůrcem husitů. Na straně husitů stál i pan Petr Zmrzlík ze Svojšína, nejvyšší mincmistr královstí Českého a zástavní pán hradu Kašperka. Petr Zmrlík ze Svojšína zemřel již roku 1421, ale jeho synové stáli na straně husitů a jejich posádka na hradě Kašperku byla jistě významnou oporou kalicha.
V Domažlicích propukly roku 1416 náboženské nepokoje, v Sušici téhož roku byl vydrancován augustiniánský dvůr a klášter a roku 1419 byl zničen dominikánský klášter sv. Vavřince na předměstí Klatov. Mezi projevy rostoucího napětí patří i obsazení vrchu a hradu Zelená hora u Nepomuka roku 1419 Mikulášem z Husi, který byl později předním hejtmanem táborských polních vojsk. Otevřené střetnutí bylo nevyhnutelné. Proto husitům stáli katolíci, pro něž bylo jedinou možností uznání Zikmunda za českého krále. Na pomoc kališnickým Pražanům se začaly shromažďovat lidé z celé země. 2. listopadu se v Žinkovech podle předběžné dohody sešly zástupy lidu z Klatov, Domažlic, Sušice a Plzně, organizované knězem Korandou a vojensky vedené panem Břeňkem z Dolan i dalšími drobnými šlechtici z Pošumaví.
I později podporovali sušičtí husity vedené Janem Žižkou z Trocnova. Když se centrem hnutí stal nově založený Tábor, hlásila se k němu i Sušice, která celou dobu zůstala členem táborského městského svazu. Jméno města se objevilo v Žižkově listě Pražanům z 11. června 1422. Sušičtí se účastnili všech významných bitev - například dobývání Švihova v roce 1425, obléhání Plzně roku 1426, obléhání Zvíkova roku 1429. V roce 1432 pomáhali při dobývání hradu Lopaty, který patřil Zikmundovu přívrženci vladykovi Habartovi z Hrádku. Sušice byla jmenována na sjezdu táboritů v Písku roku 1426 i při uzavření příměří u Plzně po dobytí Tachova roku 1428.
Proti husitům se v západních Čechách utvořil krajský svaz panstva, tzv. plzeňský landfríd. Centrem odporu zde byl hrad Rabí, útočiště a opora všech nepřátel kalicha v kraji a stálá hrozba pro Sušici. V dubnu roku 1420 se před hradem Rabí objevil Jan Žižka se svým vojskem a hrad dobyl. V průběhu dalších intenzivních vojenských operací v jižních Čechách se dostal Žižka do střetu i s plzeňským landfrídem, jehož vojsko se seskupovalo kolem Horažďovic. V reakci na to Žižka 10. října 1420 dobyl Horažďovice a odtáhl k Malému ( tehdy Panskému ) Boru, kde tvrz hájila rožmberská posádka. Žižka tvrz oblehl a i když posádka statečně tvrz hájila, byla nucena nakonec se vzdát. 12. října 1420 Žižka tvrz dobyl a vypálil.
Vypálením maloborské tvrze se Žižka připravil o možnost jejího dalšího využití pro případnou vlastní obranu. A tak, když se 12. října 1420 přiblížilo vojsko plzeňského landfrídu, byl nucen hledat jiné bezpečné stanoviště. To nalezl na nedalekém návrší, kde stál kostelík sv. Maří Magdaleny, obklopený hřbitovní zdí. Spojené síly katolického panstva se domnívaly, že málo početné Žižkovo vojsko snadno porazí. Opakované útoky nepřítele však Žižka rozprášil dělostřeleckou střelbou z vozové hradby a v krvavé bitvě, při níž byly velké ztráty na obou stranách, nakonec vyhrál. Toto vítězství zajistilo husitům politické ovládnutí jižních Čech. Někdy se uvádí, že maloborská tvrz byla opakovaně dobyta husitským vojskem i v roce 1421 po druhém obléhání hradu Rabí, kde Jan Žižka přišel o své druhé oko.
Teprve po definitivní porážce husitů u Lipan roku 1434 se Sušice podřídila zemské jednotě. Na sněmu, který se konal v září 1435 a na němž došlo ke schválení tzv. kompaktát, mělo Sušicko mezi 16 voliteli své dva zástupce ( volil se zde i první husitský arcibiskup M.Jan Rokycana ) - Ondřeje, faráře v Sušici a mistra Václava ze Sušice. A na jihlavském sněmu v srpnu 1436 byla mezi 40 zástupci měst, která slibovala poslušnost a věrnost králi Zikmundovi, zastoupena i Sušice.

Žižkův list z června 1422: “ S Boží pomocí amen. Račtež slyšeti páni a bratřie! Že my s bratřími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Piesek i jiní páni, rytieři, panoše i jiné obce, Prachatice i Horažďovice, kteréžto dobrovolně k nám hledie, ke mně, k Chvalovi, k Buchovcovi a nám sebe svěřili Knězě Milosti sme přijali za panovníka a za správci nejvyššího této země. I chceme jeho Milosti rádi poslúchati, ve všech řádných věcech pomocni a radni býti věrně bohdá: i Vás tak prosíme všech, abyste všicni vespolek po dnešní den všechny nechuti, hněvy, kyselosti odpustili, tak abyste mohli spravedlive páteř ( Otčenáš) pěti, řkúce: odpusť nám naše viny.“

Pár slov k historii Žižkova vrchu

Rok 1924 byl rokem 500. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Na paměť tohoto pětistého výročí Žižkova úmrtí byl Šibeniční vrch nad Sušicí pojmenován Žižkovým vrchem. Na tomto vrchu byl postaven na náklady obce litinový kalich 2,46 m vysoký, upevněný na zděném podstavci 3 m vysokém. Zhotovení kalichu bylo zadáno firmě Leopold Schifauer, továrna na stroje, slévárna kovů a železa v Klatovech za paušální obnos 4.456,- Kč. Provedení zděného podstavce po kalich bylo zadáno inž. R. Grabingerovi, staviteli v Sušici za 3.200 ,- Kč. Potřebný kámen dodala obec. Kámen byl vylámán přímo na tomto vrchu, lámání kamene provedli dělníci, pracující na nouzových obecních pracích. Náklad byl kryt z obecních příjmů a byla uspořádána i veřejná sbírka. Slavnostní odhalení kalichu se uskutečnilo 28. října 1924.

© Mgr. Zdeňka Řezníčková